Ročník 2012
Tak máme za sebou třetí ročník. Je zbytečné uvádět, že se povedl. To se totiž s ohledem na sestavu účinkujících dalo očekávat.
Oproti předchozím ročníkům došlo k drobným organizačním změnám. Jednak se vzhledem k výši nákladů na honoráře kapel zvýšilo o třetinu vstupné a dále došlo ke změně v osobě konferenciéra, kterým byl letos Charlie Slavík, jenž se tohoto nelehkého úkolu ujal s grácií sobě vlastní. Festival přivítal i několik významných hostů, kteří neúčinkovali a přišli se jen pobavit. Za všechny jmenujme černošskou zpěvačku Juwanu Jenkins, fotografa Jindřicha Oplta či známého hráče na foukací harmoniku Matěje Ptaszka.
Koncert samotný zahájili The Slowfingers sehraným a instrumentálně vyspělým vystoupením, které muselo potěšit snad každého fanouška blues. Vynikající zpěv Martina Endla a bezchybný výkon kapely předznamenaly hudební kvalitu, která nakonec prolnula celým programem. Není potřeba dodávat, že Slowfingers měli úspěch a že si ho zasloužili.
Po krátké pauze se na pódiu objevili Jamie Marshall s Radkem Hlávkou. Jejich úkolem bylo zpestřit dramaturgii festivalu a nabourat možný stereotyp klasicky bluesově zaměřených interpretů. To se bezesporu zdařilo. Nikam se neřítící a hudebně střídmý repertoir, sympatický hlasový projev Jamieho Marshalla a v neposlední řadě vzájemné instrumentální propojení obou pánů znamenalo hudební pohlazení po duši. Vystoupení Jamieho s Radkem jednoznačně prokázalo, jak kvalitní muzikanti se v českých hudebních vodách pohybují.
Poté vystoupili The Kingsize Boogiemen, kteří měli navázat na vystoupení akusticky hrajících Jamieho Marshalla a Radka Hlávky svým úderným až někdy dost možná zběsilým projevem. Předvedli svůj standard a protože tyto řádky píše jeden z členů kapely, nemůže čtenář očekávat žádný chvalozpěv. Ten si snad zaslouží jen Charlie Slavík (harmonika) a Jirka Milota (kytara), kteří zahostovali v několika písních. Hoši, děkujem!
Kdo zná skotského zpěváka a kytaristu Stana Wolarze a jeho kapelu Bohemian Bluesband, nebude překvapen, když se zde dočte, že to byla prostě paráda. Není jisté, zda je potřeba perfektní vystoupení těchto pánů blíže komentovat či charakterizovat. Stan the Man je prostě ikona – není co dodat.
No a nejlepší nakonec. Hot Chickens! Tříčlenná parta milých a usměvavých chlapíků z Francie roztočila nevídanou rock'n'rollovou show, která nenechala chladným nikoho, kdo se v tu dobu v sále nacházel. Perfektní muzika, perfektní pódiový projev. Zpěvák a kontrabasista Hervé Loison s nasazením vlastního zdraví prováděl na pódiu takové věci, že se tajil dech. Když visel v leže na zádech hlavou z pódia a přitom hrál v tempu na kontrabas, málokdo si neklepal na čelo. 
To byl však jen začátek – tu se objevil na stole mezi publikem, tu zas vyhazoval svůj obří nástroj do vzduchu. Když skočil z pódia mezi diváky, kteří jej nadšeně nesli na rukou, nedalo se na bluesovém festivalu očekávat nic šílenějšího. To však nakonec přišlo. Hervé začal zvát na pódium tančící dámy, aby se jich tam posléze v rytmu kroutilo kolem deseti. Zbytek kapely ani nebyl za davem rozjančených ženštin vidět. Jedné z přítomných dam předal Hervé kontrabas, nastavil jí prsty na hmatníku, aby hrála s kapelou, a sám se jal vyvádět nejrůznější skopičiny. Zkrátka mazec v pravém slova smyslu.
Po skončení koncertu odešla drtivá většina diváků, což však byla škoda, neboť festival pokračoval spontánním jam session v „pekle“, kde si kupř. údajně úžasný duet dopřáli Juwana Jenkins a Hervé Loison z Hot Chickens. Tomu jsem však již nebyl přítomen, neboť mě zmohla únava. Pokud by tedy vážený čtenář chtěl znát podrobnosti o tomto dění, nechť se obrátí na někoho, kdo to viděl na vlastní oči a slyšel na vlastní uši.
Je třeba také uvést, že festival měl i svou pihu na kráse, kterou byl zvuk. Ačkoliv se jedná o třetí ročník, dá se říct, že festival je teprve v plenkách a každá negativní zkušenost organizátory posouvá dál. Budeme se tedy snažit tuto záležitost pro příští ročníky řešit. Nezlobte se, prosím, na zvukaře. Dělali, co mohli a ona to zase taková legrace není.
Závěrem se sluší poděkovat všem, kteří se na uskutečnění festivalu podíleli, zejména kapelám, sponzorům, obci Lázně Toušeň, zvukařům a v neposlední řadě divadelníkům, kteří vše zvládli na jedničku. Bez těchto lidí bychom si na organizování takové akce mohli jen pomýšlet.
Věřím, že se uvidíme za rok na Bluesbadger 2013.
Blues žije!
Standa Beran & The Kingsize Boogiemen
Komentáře